Vítejte v sešívaném království

Dovolte mi, abych vás všechny přivítala u svého oblíbeného hobby a zároveň pozvala na společnou cestu, na které se pokusíme hledat nové inspirace a nápady pro vaši tvorbu s hadříky, klůcky a všelijakými textilními zbytky i vzácnými poklady.

Léto u tety Jany byla knížka, která měla představit základní techniky a možnosti patchworku tak, aby pomohla všem, kdo s touto technikou začínali, nebo se potýkali s jejími úskalími. Od jejího vydání uběhly dlouhé tři roky a mě opět svrběly prsty nad klávesnicí, takže jsem se hluboce zamyslela a začala sbírat materiál pro tuto knížku. Nerada bych se opakovala nebo předkládala věci notoricky známé, takže tentokrát to nebude o technických možnostech (stejně už všechno jistě umíte), ale spíš o nápadech, impulsech, barevných a prostorových konceptech. To samozřejmě neznamená, že bych se zcela vyhnula informacím o způsobu ušití, ale budu předpokládat, že některé věci již znáte a k některým se snadno dopracujete s pomocí jiných knížek nebo internetové sítě.

V mateřské školce jsme měli neuvěřitelně živého a vynalézavého Déžu a kdokoliv z nás něco vyvedl, zkoušeli jsme na paní učitelku výmluvu“Déža mě navedl“. Kdyby tato knížka zafungovala jako Déža a Vy byste si občas řekli „Jana mě navedla“, splnila by zcela dokonale svůj účel. A když už jsem toho Déžu chudáka zase zneužila, mám o něm příhodku, která vám bude připomínat jednu z činností a kdo ví, jestli tu mojí zálibu v rozřezávání látek taky nepředznamenala. Po každém obědě jsme v herně rozložili lehátka a nastal neuvěřitelně protivný čas na spinkání. Dodnes si myslím, že to byl čas pro paní učitelky na jejich kávu a my děti jsme musely prostě být zticha a předstírat, že nutně potřebujeme odpočinek. Spali jen někteří z nás a Déža tedy rozhodně ani jednou a málokdy během tohoto času nedošlo ke konfliktní situaci a dohadování právě s tímhle blonďatým uličníkem. Tentokrát byl ale Déža neuvěřitelně klidný, nevydal ani hlásku, dokonce měl přimhouřené oči a paní učitelka se na jeho nezvyklý klid byla podívat několikrát. Podezřelé nám to tedy bylo všem, ale nás děti opět Déža nezklamal. Když nastal vytoužený okamžik, kdy jsme konečně mohli slézt z lehátek, Déža odhodil deku a ukázal se v celé kráse. A že to byla nádhera. Jeho pruhované pyžámko bylo rozstříháno na proužky různých šířek a to tak, že celé, od nohavic až po přední kapsičku. Moje maminka říká, že jsem do něj tenkrát byla zamilovaná, protože každý příchod ze školky začínal nadšeným vyprávěním o Déžovi. Zamilovaná jsem tedy rozhodně nebyla, ale obdivovala jsem ho nesmírně. Nepozorovaně vpašoval nůžky pod peřinu a pak s těmi dětskými klumpy s kulatými špičkami nenápadně vytvořil naprostý originál. To by přece musel obdivovat každý „rozumný“ člověk. No, paní učitelka ani Déžova maminka k těm rozumným tenkrát asi nepatřily. Jestli se tedy občas potkáte s někým, kdo bude nad Vaším patchworkovým počínáním kroutit hlavou, asi je to člověk podobně nerozumný. Jeden můj kamarád říkával:“Jani, upeč, ženská, která peče, nezlobí.“ „Toníku, peču jenom občas, abych moc nezloustla, a ženská, která patchworkuje, zlobí ještě méně.“

Přeji Vám všem hodně radosti při šití a klidně občas zlobte, nebo něco upečte

                                                                          Jana Harmachová