Patchwork geograficky - Japonsko

29.06.2008 21:07

 

Tato kapitola se věnovala v první řadě Sashiku a citovala jsem v ní převážně z knížky, která je zrovna k mání v knihkupectví a naprosto skvělý překlad k ní udělala Jana Lálová. Všem doporučuji zakoupení či zapůjčení této publikace, a proto jsem tuto část vynechala.

Sashiko můžeme zařadit do quiltingu a týkalo se především lidových vrstev a i v současné době jde především o práce z oblasti zachování lidových tradic a místní kultury. Naproti tomu technika patchworku je v Japonsku podobně jako v Africe spojena především s vysoce postavenými společenskými vrstvami a kimona sešívaná z dílů těch nejvzácnějších tkanin patřila skutečně jen těm nejvyšším státním hodnostářům. Pro tradiční japonskou techniku patchworku byl používán název „yosegire“ a zpravidla šlo o kombinaci bavlněných, hedvábných, saténových a brokátových látek. Pruhy, kosodélníky, čtverce a další tvary byly nejprve sestavovány do stejně širokých pruhů, ze kterých se následně sešíval větší díl už do tvaru dílu oděvu. Dílky se nesestavovaly symetricky nebo s nějakou prvoplánovou pravidelností. Není jistě bez souvislostí, že anglický crazy patchwork, který je založen na podobných zásadách, vznikl ve viktoriánské době, pro kterou byl obdiv k orientu jedním z hlavních aspektů.

Japonskou obdobu patchworku můžeme najít již v 16. století a souvisela s technikou zdobení oděvů. „Jiným, velmi efektním a originálním způsobem zdobení oděvů byl tzv. styl „katamigawari“, při němž byla levá a pravá část zad, přednice či levý a pravý rukáv sestaveny z rozdílných látek, z různě barevných a rozdílně vzorovaných textilií. Nejdříve se tohoto osobitého efektu dosahovalo nastříháním a sešitím odlišných tkanin. Oděvy šité těmito styly byly velice okázalé a skvěle vyhovovaly lásce Japonců k asymetrii a překvapivému vypointování. Ve své době byly velice oblíbené a záhy přestaly mít povahu náhradního řešení, jímž původně byly. Japonskou zálibu v porušování látek a naopak jejich sešívání v efektních kombinacích dokládá vzácná textilní památka, kterou je plášť „dóbuku“ generála Uesigiho Kenšina. Je sešit z ústřižků zlatých a stříbrných brokátů a damašků, které jsou sestaveny do vertikálních pruhů o stejné šířce. Výsledkem je roucho působící zpola honosně a zpola prostě, v každém případě je však překvapivě originální svou pravidelnou nepravidelností.“

Ze stejného zdroje jsou i ukázky quiltů, na kterých je vidět jiný charakteristický znak současné japonské tvorby. Jde o barevnost, která je skutečně naprosto odlišná od prací z časopisů vydávaných na západ od nás. Látky s těmito ponurými a přírodně vyhlížejícími dezény se i v Evropě prodávají s označením“japonské“ a spolu s klasickým indigovým modrotiskem je to akcent, který jednoznačně ukazuje do země vycházejícího slunce. Materiál je zpravidla bavlněný, ale ty skutečně nejcennější quilty mohou být vyrobeny i z materiálů s vysokým podílem hedvábí nebo vlny, výjimečně jsou vyrobeny z jiných textilních materiálů. 

Kromě barevnosti jsou japonská díla na výstavách vždy velmi dobře rozpoznatelná dle technického zpracování. Japonské quilty jsou zpravidla z velmi malých dílků, kterých je neuvěřitelné množství a jsou zpracovány s nadlidskou přesností a smyslem pro ten nejmenší detail. Charakteristickým znakem japonské práce je zkrátka naprostá dokonalost. V celém světě si například patchworkářky kupují japonské knihy a časopisy, protože k návodu v japonském provedení jsou slova (číst text samozřejmě nikdo z nás neumí) docela zbytečná a z ilustrací k návodu lze vidět postup do nejmenšího detailu.

Také v Japonsku lze najít současné moderní umění, kde bylo použito těchto tradičních technik. Příkladem je práce Setsuko Obi z roku 2004. Charakteristické rysy japonského patchworku už jsou zde mnohem méně zřetelné, a přestože jsou použity tradiční dezény a práce je opět z velmi drobných dílků, rozdíl mezi tímto moderním quiltem a quilty autorek z jiné části světa, jsou pro nezasvěcené takřka nerozpoznatelné.

Zpět