Poselství tvaru

29.06.2008 21:03

 

Tvar dílku je základem pro sestavovaný vzor, ale výběr je ovlivněn nejen výtvarným záměrem. V některých obdobích a místech byl výběr determinován velikostí dostupných zbytků tkanin, velmi často technickými prostředky a zručností autorky a v mnoha případech byl ten který tvar použit proto, že s sebou nesl i jistý symbol. V severoamerických osadách byl například velmi často tvar základního dílku zhotovované přikrývky odvozen z tvaru rodinné bible. Psychologické působení zvoleného tvaru ve vizuální komunikaci ukazuje velmi podrobně ve své publikaci Timothy Samara:

Plocha je jednoduše bod s velkým obsahem, jehož vnější kontura je považována za rozhodující atribut; určuje, jestli bude mít například hranatý či spíše kulatý tvar. Čím větší plocha je, tím druhotnější a méně zřetelná je její povaha bodu – to závisí především na tom, jaký je poměr její velikosti k velikosti prostoru, v němž je umístěná. Tehdy, když se plošný objekt opticky rozšiřuje tím, že působí na okolní negativní tvary, se pak mění charakter jeho vnější kontury i textury samotného celku.

Všechny plošné útvary se nejdříve jeví jednoduše jako plocha. Jejich vnější kontura musí být rozpoznána naším mozkem, který jejich podobu teprve následně identifikuje jako určitý tvar nesoucí nějaký význam. Čím rozmanitější a členitější tato vnější kontura je (umožňuje okolnímu negativnímu prostoru „vnikat“ do objektu), tím dynamičtěji objekt působí (a tím nezřetelnější je také jeho povaha bodu, jemuž je vlastní jednoduchá a nečlenitá kontura).

Geometrický tvar

         Stejně jako u ostatních tvarů se i u těch geometrických náš mozek snaží určit jejich význam rozpoznáním jejich vnějších kontur. Existují dvě hlavní kategorie tvarů, z nichž každá má své specifické vnější rysy a každá k nám „promlouvá“ jiným způsobem – tvary geometrické a organické (tzn. Přírodní, přirozené). Tvar je považován svou podstatou za geometrický, je-li jeho kontura pravidelná, jeho rozměry matematicky přesné a má-li ostré hrany a rohy. Odpradávna jsou totiž tyto vlastnosti považovány za nevlastní věcem vyskytujícím se v přírodě – za jim vlastní jsou naopak označovány nepravidelnost, měkkost či textura. Geometrii vnímáme jako něco nepřirozeného, protože víme, že je produktem lidské činnosti; z toho důvodu ani nemůže být považována za přirozenou. Přestože se geometrické tvary a struktury nepochybně vyskytují i v přírodě, stále představují něco uměle vytvořeného, vykonstruovaného, syntetického.“ (Samara, 2007)

Pravidelné geometrické tvary člověka odpradávna fascinovaly a přikládal jim jistou symbolickou hodnotu, nejspíš právě proto, že v přírodě se tyto tvary vyskytují spíše výjimečně. Jiří Černý k této oblasti píše:

„Čtverec a čtvercová podoba charakterizuje města, vojenské tábory i usedlosti (domy osadníků) v protikladu ke kruhovým stavbám kočovníků (satny, wigwamy, jurty, iglů). Čtverec je proto symbol pořádku, organizovanosti, solidnosti, zakotvení, kosmického řádu, konstruktivního a racionálního myšlení, dokonalosti, absolutna, božské prozřetelnosti. Podle staroindických a čínských tradic se čtverec považoval za symbol ženského principu (proti trojúhelníku a kruhu, které symbolizovaly mužský prvek). Spojoval se s plodností země.

V muslimských tradicích se lidské srdce znázorňovalo ve tvaru čtverce, protože obyčejní lidé podléhají čtyřem základním vlivům: božským, andělským, lidským a satanským. Pouze prorokům se připisovalo srdce ve tvaru trojúhelníku, protože ti nepodléhají vlivům satanským.

V raném křesťanském výtvarném umění se dosud žijící vládci, papežové a zakladatelé řádů

Trojúhelník symbolizuje světlo, plamen, Boha, nekonečno, pohyb, horu, pyramidu, plodnost, manželství, ale také trojici různých jevů: minulost – přítomnost – budoucnost, nebe – Zemi – podzemní svět, narození – život – smrt, otce – matku – dítě, svatou Trojici atd.

Kruh nemá začátek ani konec, proto může znamenat nekonečno, neustálý koloběh změn, dokonalost, často i nejvyššího Boha.“(Černý, 2005)

V oblasti tvorby artefaktů si můžeme všimnout skutečnosti, že právě využití geometrických tvarů je významným atributem, který artefakty vyděluje z množiny všech předmětů. Člověk potřebuje k tomu, aby zvládal hmotu jistá pravidla a znalosti a není jistě náhodné, že právě geometrie je jedním ze základních vědních oborů.

V uměleckých řemeslech je situace samozřejmě poněkud komplikovanější a velmi odlišná podle toho, co je výsledkem a s jakým materiálem řemeslník či umělec pracuje. Tvar dílku, ze kterého je tvořen celkový dekor quiltu, je zpravidla geometrický a pokud mluvíme o patchworku (nikoli o aplikaci), jsou tyto tvary omezeny technickými možnostmi při jejich sešívání. V této souvislosti najdeme podobnost mezi patchworkovými vzory a vzory používanými například na mozaikových podlahách antických a později i sakrálních staveb. Při podrobnějším zájmu o podlahy v těchto stavbách lze najít mnoho dokladů o tom, že ani tyto vzory neměly zdaleka jen dekorativní funkci a je asi docela logické, že i vzor podlahy souvisel s účelem stavby. Břicháček popisuje tyto souvislosti ve své práci z roku 2007:

„Aby bylo působení na věřící všestranné, stávalo se nutností přiblížit zde prostému člověku základní pravdy křesťanské víry. Muselo se to pochopitelně uskutečnit formou co nejpřístupnější, slovem a obrazem. Kromě bohoslužeb a slavností to byla i výzdoba chrámů, která byla slabikářem křesťanské víry.

Jak jsme se již zmínili, podlaha byla v symbolice jednotlivých částí kostela na nejnižším stupni, jen pouhou připomínkou samotných základů víry. Zobrazovala prvotní informace ze samotné podstaty křesťanského učení. Uměleckým ztvárněním popisovala působení negativních sil a jejich porážku či jiné základní biblické mravoučné motivy.“(Břicháček, 2007)

 

Norah McMeeking se ve své knize Bella Bella quilts podrobně zabývá srovnáním vzorů a tvarů, jež jsou společné patchworkovým přikrývkám a podlahám v tzv. „Cosmati designe“ stylu. Asi nejznámější podlahou, kde tento vzor můžeme najít mimo území Itálie je Westminsterský palác a pokud si dobře prohlédneme vzor, podobnost s postupy v textilní tvorbě je zde velmi zřetelná.

Na počátku této krásné práce stál podobně jako u patchworku nápad, jak zužitkovat odpad. Po pádu Říše římské zůstalo v celé Itálii velké množství kamenného odpadu z rozbořených a opuštěných paláců. Jistý umělec známý pod jménem Cosimo zjistil, že barevné mramorové sloupy, desky a kvádry zužitkuje tak, že je nařeže na tenké pláty a ze vzniklých tvarů začal skládat mozaiky na podlahách. Nešlo o klasické antické mozaiky, kde se používal jednotný tvar dílku a skládaly se velmi propracované obrazy, na těchto podlahách lze najít celou škálu tvarů, jen několik barev přírodního mramoru a celkové působení je založeno na hře čistých geometrických tvarů. Ve středověku se toto dekorování podlah velmi rozšířilo a jeden člen rodiny Cosmati byl pozván i do Anglie, kde pracoval právě na výzdobě podlahy Westminsterského paláce. Stejně jako patchwork i tato technika dostala velký prostor ve Viktoriánské době, tedy v období vrcholného rozkvětu Anglie. Další místa, kde lze tyto podlahy studovat, jsou v Římě: Santa Maria in Cosmedin, Santa Maria in Trastevere, San Clemente a San Giovanni in Laterano, v Benátkách: Bazilika Svatého Marka, San Salvador a Basilika of Santa Maria della Salute, v Anglii je to již zmíněný Westminsterský palác a Durham Cathedral. 

 Bylo by asi velmi obtížné doložit, které z těchto řemesel začalo používat ten který vzor jako první a není to ani nijak důležité, spíš to dokládá skutečnost, že člověk při dělení a opětovném skládání tvarů postupuje v podstatě stejně a dříve či později se tak dostává ke stejným nebo podobným tvarům.  

 

 

 

Zpět